Mé srdce bloudilo
Mé srdce bloudilo, dlouho a tiše, má pokorná duše teď tato slova píše. Býval jsem smutný, chyběla mi něha, bývl jsem osamělý, která duše b y tohle dobrovolně chtěla? Býval jsem přísný, tvrdý jak kámen, chtěla jsem se ukrývat za tmavým ránem. Přestal jsem věřit, doufat a snít, na tvrzdé dno, často jsem slít. Chtěl jsem být milován, přátel mít spousty, navenek šašek byl, uvnitř jen trosky....
Pak se cos změnilo, život to tak chtěl. Kdy přesně? Nevím již, vím jen, že jsem oněměl.
Poznal jsem ženu, jenž múzou mi byla. Poznal jsem dívku, který mne vzbudila. Poznal jsem anděla, který mne zvedl, pomohl pochopit za ruku vedl. Zčista se zjevila, odkud to nevím dnes, jako by přišla snad, až z prachu velkoměst. Byla to kráska, tváře jak víla, co bylo však nejkrásnější? Ta její síla. V tom jejím životě, jistě si prošla trním a bodláčím, z cesty však nesešla. Láska jí chyběla, doteky, něha... Nevzdat se, vstát a jít Tomu mne naučila.Pokaždé, když znovu upadnu, vzpomenusi na ni, jak říká:"Měj sílu. Odvahu."
Nakonec potkala muže jak ze snů ten po němž toužila našel k ní cestu. Zní to jak pohádka? Nevěřte tomu. Nebýt tak silná a odvážná, nedojde k tomu.
Ptáš se mně hladově: "Kdo je ta žena a anděl?" Jenda osoba. Osud tomu chtěl. Jsi to jen a jen Ty lásko moc Tě miluji, nikdy o Tebe nechci přijít.