Probuzení
Můj život jsou slzy zoufalství a strach. Ty vešel a bez klepání překročil jeho práh. Sním nádherném sen a vím, že jednou skončí - teď ale chci být šťastná a neotvírat oči. Život je umírání, konce bez začátků a noci bez svítání - vím už jak to chodí. Nemám strach ze smrti,já se bojím žít. Nebojím se rány přijímat, bojím se ublížit. Nežádám od Tebe věrnost ani sliby, jen trochu něhy-to je,co mi chybí. Nevěřím na věčnost a na lásku taky ne. Všechno krásný moc rychle pomine. Láska je jenom snem a věrnost není - po každém snu přichází probuzení - a štěstí je pomíjivé jako světlo hvězd, jež dávno vyhasly a přesto jimi nechávám se vést. Zbudou jen vzpomínky křehké jako hvězdný prach, který v mých slzách třpytí se Ti na řasách. Až jednou odejdeš mi a tenthle sen skončí, nechám si ho zdát ještě jednou, od začátku. Budu žít ze snů a ze vzpomínek na Tebe, obraz Tvé duše budu mít tak navždy u sebe. Tvůj šepot ještě ve vlasech mi zní, na rtech pálí Tvůj polibek poslední. Na těle zůstal otisk Tvých dlaní, ty už mě,ale před světem neochrání. Přesto jsem vděčná za každý kousek štětí, cos mi stihnul dát, když byl jsi se mnou a já měla pocit,že aspoň chvíli měls mě rád. Není mi fajn,ale může být i hůře. Vím,že žít ani umírat mi nikdo nepomůže.