První vyznání
Dny byly šedé, než přišla mi Tvá fotka. Uchvátila jsi mě svou krásou. Nevydal jsem ani hlas, jen v duchu, ve mně vybuchla sopka. Nejen Tvá krás těla,ale i duše Tě zdobí, něžná krása s jemnou duší se snoubí... A i když chvíli Tě znám, vím tolik jen,že ze šedé na zlatou můj život byl přebarven. Už jsem Ti řekl,že jsi můj ostrov, za tím si stojím. Věřím Ti a jen málo se bojím,že se opět spletu. Cítím z Tebe cosi, co asi cítí včelka z květu. Jen jinak. Ne vůni,ne pyl, ne modrost letního nebe. Ale slunce z života radost a mnohem víc. To chybělo mi a pořád chybí. Jen ne toli co znám Tebe. Už není jen rub, není jen líc. Nevím proč přemýšlím a tohle Ti píšu. Nevím stojíš-li o ně o těch pár řádků. Vím však, že hlavu mám plnou zmatku. Pláču či směji se?! Nevím sám. Však, když v duchu se zadívám do Tvých překrásných očí, když donekonečně přehrávám si Tvůj nádherný hlas, vzpomenu si na Tvou vůni....Má duše v zářivých horkých paprscích se zničehonic sluní. Nevím, co cítím, vím jen tolik,že hlava se mi točí. Ne láskou,ale jiným, ne méně nádherným pocitem, jehož příčinu a slova pro něj se mi nedaří objevit. Snad jindy. Chci psát dál. Snad se,ale bojím, že nepochopíš mě a budu odsouzen