Slova topící se v moři času....
Je v sadu. Její bosé nohy šlapou na květy spadané ze stromů. Je jaro-léto. Všechno kvete a její srdce také. Neví kam jde, neví proč jde,ale chce být šťastná a je proto štěstí schopna udělat cokoliv. Najednou se zastaví a vzhlédne vzhůru. Přes oblaka květů vidí kroužit na obloze sokola. Pozoruje jeho let a její myšlenky jsou s ním. je volná. Nikam nemusí. Letí si kam chce. Přistává na skále vysoko v horách. Je tu zima,ale to necítí. Hřeje jí pocit štěstí a volnosti. Je to sotva pár minut, ale pro ní celá věčnost. Kolik let potom toužila. Skloní hlavu a nechá si pocuchávat vlasy večerním větrem. Musí tam, k slunci, které právě klasá za obzor. Ví to. Duše jí napovídá a slunce ukazuje směr. Kde všude už byla a co prožila? Ne, tyto myšlenky musí zapudit. Teď musí být šťastná. A nic jí nesmí tu radost kazit. Jde dál sadem,ale duší je sluncem za obzorem . Tam daleko v dáli, kam ví,že nemá přístup, kam touží se dostat,ale nemůže, přesto ví,že musí. Zvládne to. Nic jiného jí nezbývá. Překoná se. Půjde až za hranice svých sil a svého žití. Neumí lhát, klidně si to připouští. Ví,že nemá smysl zavírat před pravdou oči, vždyť pravda naopak otevírá srdce a cestu k duši. Znovu pozvedá hlavu k obloze, tentokráte však mnohem tmavší. Vidí první hvězdu, neví,že je to Severka, ale cítí v srdci klid a blaho. Sklopí hlavu a její oči směřují tam, kde předtím bylo slunce, ten velký kotouč bez kterého by nemohla žít. Chce ho obejmnout,ale její náruč už nesvírá ani poslední srpek. Jen vzduch a prázdnotu. Paže jí klesnou podél těla a jen letmo ji unikne vzdychnutí. Pokračuje v cestě. Teď už je tu na zemi méně květů. Blíží se na konci sadu. před očima se jí pomalu ve tmě začíná rýsovat obrys louky. Kráčí dále s jistotou a touhou. S touhou být jednou z těch lučních květin, která neví, co je to bolest, strasti a utrpení. Jen tam tak stát a nechat se větrem ovívat. Z jednoho stromu jí spadne květ do vlasů. Vezme ho do dlani a se zalíbením i slzami v očích si ho prohlíží. Její myšlenky si pohrávají se smrtí. Krutost,to je ten správný výraz, napadá ji. jak může být vítr tak krutý a zároveň blahodárný? Proč jedněm pomáhá přežít a druhé nemilostrdně vyzývá na souboj, který nikdy nemohou vyhrát? Neví. Chtěla by to vědět,ale toto tajemství je jí zakázáno. Mrzí jí to. Usedá pod vrbu na okraji louky. Začíná se snášet mlha. Je chladno. dech se mění v páru. Chce být tam u slunce. však se tam také zvedá,ale už je pozdě, cítí uštknutí v kotníku. Ví,že za několik nekonečných minut zemře. je s tím smířená. vlastně už od počátku života. Muselo to přijít tak to přišlo, Jen letmo jí zavadí myšlenka o to jak je zvláštní, kolik na sebe umí srt brát podob. po noze jí stéká pramínek krve. Jako rudé perly z roztrženého náhrdelníku. Neb raní jim. nechá je kutálet se do trávy. Teď alespoň ví na jistotu,že tam dojde až po své smrti. Už jí do toho okamžiku zbývá jen chvilka. Znovu vidí západ slunce. Rudý západ slunce, stejně krvavý jak bude tato noc,ale to ona už nezažije. Její mysl se propadá hlouběji a hlouběji. Jed působí rychle, díkybohu, říká si. poslední pohled na ztemnělou oblohu. V jejích očích navždy zůstane odlesk Severky. Byl to její poslední pohled na tento svět. Milovala nebe a měla něco z něj také v sobě. Byla něco jako sjednocení protikladů, slunce a měsíce, dne a noci, smrti a života. Proto teď její duše krouží jako bezejmennž pták na obzoru. Ale stoupá. Směrem ke slunci, které už znovu ohlašuje nový, jasný den. pro moho lidí stejný, avšak pro ni je to den, v kterém došel její život rozhodnutí a naplnění. Od narození měla napsáno ve skrytu srdce, že žije pro slunce a byla si toho vědoma. I teď, když její duše zmizela za obzorem a dolétla tam. Tam, kde přebývá celou věčnost slunce a ona od nynejška s ním.