Vzpomínka
Když jsem poprvé řekla: "Miluji Tě", kolem prolétlo babí léto. I pavouček cestovníček mě dávno opustil a tak, jako i léto odešlo bez rozloučení, zbyly jen slzy na skle, co skrývá déšť podzimní. Stojím tu nahá a proud vody bičuje mou nahou kůži. Snažím se očistit, smýt ze sebe všechnu špínu a bolest, tolik toužím utéct. Utíkám před sebou a zdá se,že cesta je nekonečná. Opouštím svou tělesnou schránku, má duše pluje časoprostorem, jsem tak lehká, lehoučká.... A najednou propast, neumím zastavit, padám stále hlouběji, do hlubin bez konce, nedokážu se z ní vymanit. Ta bolest mě stahuje stále zpátky. Proč na něj nemohu stále zapomenout?