Hrob
Všude bylo vedro k zálknutí jen na hřbitově byl nezvyklý chlad, který snad protkaly žilky bolesti. Za vysokou lípou až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobní deska připoutávala pozornost lidí, kteří občas začli až na samý konec hřbitova s touhou objevit něco nového. Z náhrobku zářila krásná tvář mladé dívky. Její úsměv byl tak krásný jako by neznala nic krásnějšího než lásku a krásu. před hrobem stál krásný chlapec a smutně se díval na hrob. Mohlo mu být tak 18 let,ale i o rok víc. Stál tam ve stínu lípy a v ruce držel kytici kopretin, hladil jejich hlavičky a na ruce mu padaly slzy. Já tam stála opodál s trochou zvědavostí a velkou dávkou bolesti ho pozorovala. Stál tam asi už 3 hodiny,ani jednou se neotočil,ani jednou se nikam nepodíval, hleděl stále na tvář dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do obličeje. Neviděl mě. Snad by mě ani nevnímal kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mě se zdálo, že jsem v životě hezčího kluka neviděla. Bylo divné,že takový kluk není na plovárně, kde by ho určitě obklopilo hejno dívek a on tu stojí a z očí mu padají slzy. Když jsem spatřila jeho ústa, zdálo se, že si s někým povídá, ale nikoho jsem neviděla. Až po chvíli jsem pochopila, že ta slova, která vypouští přes slzy z úst patří té dívce na náhrobní desce. Byla to slova, pro tu, který byla neobyčejně krásná. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla. Až po chvíli, když zesílil hlas, řekl:"Proč jsi odešla?" Já bych s té chvíli vypařila, nebýt svědkem té krásné skutečnosti. V tom položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. vyndal si z kapsy džín kapesník, otřel si oči a v tom mě spatřil. Na chvíli se zastavil svýma očima na mě a řekl: "Ahoj, potřebuješ něco?" Nezmohla jsem se ani na slovo. Otázal se mě znovu a já se rozbrečela. Šel ke mně a řekl jen:"Nebreč". Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Chtěla jsem mu pomoci,ale on sám začal zkracovat pro mě trapnou situaci. Konečně jsem ze sebe vypravila: "Promiň, já jsem nechtěla." "To nic", řekl a začal mi vypravovat svůj příběh. - Jmenovala se Niky, vlastně Nikola, ale všichni jí říkaly Niky. začali spolu chodit na diskotéky. Moc se mi líbila a tak jsem ji vyzval k tanci, potom i na sklenku vína. Připadala mi jako bohyně, kterou mi seslal Bůh. Druhý den jsme byli na plovárně a tam jsme se poprvé políbily. Potom nastalo mnoho krásných chvil. Chodil jsem jí naproti do školy a ona mě na průmyslovku. Po půl roce jsme se poprvé milovali. Byli jsmě šťastni. Jen jednou jsme se pohádali a netrvalo ani půl hodiny a už jsme se usmířili. Jezdily jsme i na koncerty, půjčovali si věci na sebe a naše parta nám říkala "manželé". Když mi o tom Jirka, zvaný Majk vyprávěl, bylo mi do pláče. Nedovedla jsem se ovládnout. Plakal i on. Právě kvetoucí stromy byli jedinými svědky naší rozmluvy. Jeho oči zářily takovým smutkem a žalem jaký jsem ještě neviděla nezažila. Když jí bylo 15 let chodily spolu právě rok. Oslavovali s kamarády na chatě a potom se šli koupat. Bylo to krásné. Celý den a celou noc jsme byli spolu a mohli plánovat budoucnost. Ráno kamarádi odešly a my zůstali sami. Snídaně v trávě nám připadala jako slavnostní. Cítili jsme se v té chvíli nejšťastnějšími na světě. Uplynulo mnoho dní od okamžiku, kdy jsme se poprvé spatřily. Když Majk dokončoval své vyprávěl zpomaloval řeč a oči se mu zalily slzami, když potom začal popisovat osudný den. Bylo právě takové vedro jako dnes. Už předem jsme se těšily jak se podíváme do přírody a užijeme si šťastné dny. Kamarádi nás odvezli ke krásnému jezeru. Niky byla ten den moc krásná. Večer se neúprosně blížil a my se rozhodli,že půjdeme s ostatními na disco do vesnice. Diskotéka ubývala a my spolu protančily celý večer. A když disko skončilo, naposledy - naposledy se políbili. Auta se na křižovatce rozdělila a každý jel na svou stranu. Přšel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi volali z nemocnice, že tam přivezli těžce raněnou dívku a její poslední přání je, abych tam přišel. Celou cestu jsem běžel, nevnímal schody, lidi, ulice. Doběhl jsem do pokoje, kde ležela Niky. Její krásné vlasy byly od krve. U postele seděli rodiče, v očích měli pohled na který nikdy nezapomenu. Niky jen krátce otevřela oči a řekla: "Nechci umřít,ale musí to být." Pak se otočila na rodiče a sladkým hlasem řekla: "Za všechnu péči a lásku Vám děkuji." Držel jsem ji za ruku a ona smutným hlasem řekla: "Nechce se my od tebe, jediného v mém životě." Potom usla a my musely z pokoje pryč. Matka se zhroutila a otec jí podpíral se slzami v očích. Byl jsem najednou sám a chtělo se mi umřít. Dávali nám velice malou naději. Zbytek noci jsem prochodil u nemocnice a nevěděl jestli žije. Svítalo a nastával nový den. Zemřela až k ránu na velké krvácení. Ještě jednou mi dovolili se na ní podívat a potom jí odvezli. Stál jsem tam a z očí se mi valily slzy. Nechtěl jsem věřit,že ona jediná v mém životě zemřela, že ji už neuvidím, nepolíbím. Celý měsíc jsem nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu na všechno. Kdyby jela semnou nic by se jí nestalo. Opilý řidič havaroval a zmařil jí život a tak chodím na hřbitov, nechci vidět lidi. Ty jsi první s kým se tu bavím. Teď se,ale nezlob, nech si vše pro sebe, lidi jsou bezcitní a zlí. Prosím Tě, přijď zas někdy jsem strašně sám. Nechci už z žádnou chodit. Teď už mě nech jít samotného. Děkuji Ti. Těmito slovy se rozloučil a já cítila, že se propadám do temnot. Šla jsem ze hřbitova a slzy mi tekly. Ještě několiktrát jsem za Majkem šla, potom šel na vojnu a zůstali jsme přáteli,ale nikdy jsme nepomysleli na to,že bychom spolu chodily. Tak uplynul čas a Majk má teď na hrobě každý den čerstvé květiny.Jsou ode mně. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Sám, snad schválne.Všichni mu říkali "sebevrah",ale já věděla proč to udělal, bylo to pro něj vysvobození. Leží teď vedle sebe,jsou stále spolu.Já vím,že nikdy nebude mým přítelem a přítelkyní nikdo jiný, než oni dva. Zbyla jsem sama. Je horké léto. V ruce držím kopretiny a na zem mi padají slzy. Povídám si sama, oni tu jsou nějak semnou.
Komentáře
Přehled komentářů
Můžu se zeptat, odkud máš tu povídku? Napiš mi na mail prusvinek@seznam.cz
Odkud?
(Urbančík, 14. 4. 2013 16:56)