Kopretina ....
Dopíjely kávu. V tu chvíli si připadali strašně dospělí. Seděli v tiché a tmavé kavárně. Jen oni dva. Brzy ráno. Ospalá žena za pultem si je prohlížela. Na stole před nimi ve žluté váze se právě probouzela kopretina. Opatrně narovnala malou hlavičku a otočila se k nim. Vzbudila jí láska. Poslouchala jejich tichý rozhovor. Dívala se na ruce, teplé, roztoužené, jak spočí pěkně jedna v druhé. Vzpomínala na louku. Tam jí bylo taky tak pěkně. Ucítila paprsek světla. Slunce. Viděla trávu. Ptáky. Vrátila se tam. Milovala déšť, chladivé kapky, milovala slunce, hřejivé teplo, milovala ptáky a jejich zvonivý zpět. Vyprávěly o sobě. Ráda naslouchala. Sklonil se nad ní. Polekala se. Ale on ji vzal jemně, pohladil jí a políbil. Cítila bezpečí. Potom jí podal své dívce. Oba se objali. Láska utvořila kolem nich ochranný plášť. Chránila i kopretinu. Odcházeli. Žena za pultem neprotestovala. Vzpomínala.