Rub i líc
To, co si budete teď číst, je o jedné holce, jako je každá jiná. Žije ve městečku zvaný svět. Tady neexistují pravidla, každý se musí prát sám za sebe... Jako malá jsem viděla všechno krásně barevné, žádný násilí, strach, bolesti, války. Bylo to jako v pohádce. Jako někde, kde žijí kouzelné víly, skřítkové, samé dobro, které vítězí nad zlem. Je zvláštní, že se můj postoj k tomuto změnil. Vstupují do života bílá a černá barva. Začíná převládat ta černá. Všechno má rub i líc, na všem je něco dobrého a špatného. Vlastně proto začínám toto psát. Není tomu tak dávno, co jsem byla šťastná. Měla jsem svého kluka, kluka co mě miloval a já s ním byla šťastná. Dokázal mě rozveselit, podat pomocnou ruku a nikdy neřekl "nemám čas,necháme to na zítra..." Nedokázala jsem si bez něho život představit. Když nemohl být u mě, psal mi emaily, nechával zahrát písničku, psal esemesky, volala já byla šťastná. Nikdy jsem nevěřila, jak strašně se může všechno zlomit, v malinkou chviličku. Jak malá věc stačí k tomu,aby s člověkem pořádně zamávala....Pamatuji se na den, kdy zamnou přijel. Bylo léto, měl džíny, který mu tak slušely, bílé tričko, které mu obepínalo jeho tělo. Přišel s kyticí růží, byly rudě červené, měla jsem je nejraději. Čekal na zastávce. Usmíval se a já přijížděla. Spousta lidí a hlavně holek mi ho musela závidět. Ty špitaly na koho asi čeká. Čekal na mě. Čekal a smál se. nebo spíše usmíval. Nikdy nechtěl abych byla smutná. Vystoupila jsem z autobusu a dostala motýlkový polibek na přivítanou a ty nádherné růže. Přivoněla jsem k nim a cítila sluníčko s nádhernou vůní. Procházeli se a procházeli, mluvili a předbíhali se, utíkali a smáli se, houpali na houpačkách a on mě nosil v náruči. Byla jsem jeho a on můj. Najednou jsme seděli každý na jedné houpačce, nikdy už nikdo nebyl, maminky odešli s kočárky a dětmi domů. Zapadlo sluníčko a on řekl větu na kterou nikdy nezapomenu: "Budeme se stěhovat" podíval se mi odo očí. "Já ale nechci, nemůžu tě tu nechat, hledal jsem štětí a když jsem ho našel...." "Pssst"dám mu prst přes ústa a jen se mu dívám do očí. Vidím v něm plamínky smutku, nejsou tak šťastné jak v den, kdy jsme měli první rande. Vezme mě za ruku a jdeme domů, nic už k tomu neřekneme. Asi v půli cesty se ho zeptám "Kdy se stěhujete?" nechci aby to bylo brzo, asi by to semnou seklo. "Za dva dny, dozvěděl jsem se to až dneska, když už balili a já řekl,že tě musím ještě vidět" kouleli se mi po obličeji slzy, dokázala bych s ními naplnit rybník, nemůžu nic říct. Vždyť to znamená,že ho možná vidím naposledy v životě. Obejme mě a mě je v tu chvíli jedno,že mi ujel autobus, k čertu s autobusem. Stojíme takhle asi 10 minut, nic neříkáme, mě jen stékají slzy a on mě hladí ve vlasech. Nebračí, nemůže, to už bych opravdu neunesla. Chtěla bych zastavit čas. "Lásko, dneska, když si uvědomím, by tě mohl vidět naposledy, naposledy se ti dívám do očí, můžu tě obejmout, dotknout se tvých rtů, naposledy ti říct jak moc tě miluju...já od tebe fakticky nechci..." "Kdybys jen věděl, jak strašně tě miluju, jak strašně bych chtěla vrátit čas, třeba můžeš někdy přijet" "Ano to můžu miláčku, není to tak daleko." Jeho táta si našel novou práci. Za 15 minut mi jede poslední autobus. Užívám si každou chviličku s ním, jako by to měla bejt poslední. Pořád se mu dívám do očí, dotýkám,ale ani jednoho nenapadlo to ukončit. Autobus přijel...Nastupují lidé... "Měla by jsi už jít."....převrací mou ruku v té své, dotýkají se. Pak mě pohladí po tváří...políbí. Ruce se mi třebou, pouští mou ruku,ale já ji pustit nechci... "Já...budeš i hrozně chybět a jak budu moct, přijedu za tebou... Miluju Tě.." "Taky tě miluju beruško moje..." Nastupuji do autobusu a po tváři mi stékají slzy, utíkám autobusem na jeho opačnou stranu, abych mohla dát svou ruku na sklo. "Miluju tě..."vidím, ja má skleněný oči a pak už se jen vzdaluje. Sednu si a breřím jak želva, tak takhle jsem si celou moni pohádku nepředstavovala. Po pár dnech to skončí, on se odstěhuje a my se už nikdy asi neuvidíme. Ale.... Dva dny potom mi volal a oznámil mi,že jeho tátovi volali z té firmy a řekly,že z nějaký důvodů ho neberou. V tu chvíli vím,že to neskočí..... Už teď se těším až ho zítra uvidím....