Růže
Byla to ta nejkrásnější květina, kterou znala. Pokaždé, když okolo prošla, neváhala a přivoněla si. Propadla dočista omamné vůni růži. Až jednou, jednoho osamělého rána, už jí nestačilo chodit kolem záhonku. Utrhla ji a věnovala chlapci, jehož jméno měla ukryto hluboko v srdci. ten ji, i s její květinou odmítla. Chtěla se jí umřít. Už nemělo smysl přičichat k těm krásným růžím. Za pár dní zapomněla.
A jednou přišel před její prách, prosil o odpuštění, a v ruce pevně svíral rudou růži, v tu chvíli poprvé s chlapcem promluvila. ALe než b ho políbila, zahodila ten rudý květ a řekl: "Nestojíš mi ani za jedinou růži, ke které jsem za svých šestnáct let přivoněla." Odešel a už nikdy ho neviděla. A tehdy si uvědomila,že on byl muž jejího srdce a ne tan, kdo planě rozdává růže. Naposled políbila voňavý květ a naposled vydechla. Jen růže uschla. A s ní i dívka s věčně růžovými tvářemi a plnou náručí květů. Až když se k zemi spouštěla rakev s dívkou, které dal život krutou lekci, on stál nad hrobem, zašeptal: "Lásko" a na tmavou hlínu dopadla rudá růže jako symbol jejich věčné lásky. Uplynul rok od její smrti a on ví,že sito datum měl navždy pamatovat. Šel však za jinou a jiné dával růže. Jeho láska navždy spí a on dává růže, jejich růže jiné dívce. Ona ho odmítla a jemu to připomnělo vzpomínku na dívku s růžemi ve vlasech, na jeho spící princeznu. Kdyby tak mohl přijít, políbit ji a ona by znovu ožila.
Když přišel k jejímu hrobu, málem ho nepoznal. Srdce se mu zastavilo a do očí vstoupily slzy. Až do teď růže květly,ale najednou leží před ním suché roští. Věděl,že láska krásně voní,ale už teď poznal že má trny i nejkrásnější růže. Až po deseti letech, on chovajíc svou dcerku, ona věčně spící, přece jen zapomněl. Jen jedno mu zůstalo. její fotku měl úplně vzadu v poličce,aby jí manžela neviděla.Nad jejím hrobem se sklání sotva osmdesátiletá paní a pokládá květiny na zem, nad tělo nebohé dívky, kterou zabila láska. ohýbající, vzdychá, naříká. Sama neví, komu hrob patří.
Ve městě se ptala, ale každý jí řekl jinou historku. jen stará, stařičká paní v domě, který těsně sousedí s tím, který patřil dívčině rodině, žena se opírala o hůl a utírala si uplakané oči: ""Tak mladá byla,tak krásná. Milovala růže." "Chodí je někdo na její hrob zalévat?" Ne, paní" "Ona už nikoho nemá?" "Lidé ve městě mi řekli,že to byla cizinka, která se zabila v autě." "Kdepak, bylo jí šestnáct, když si vzala život pro jednoho chlapce. On má teď rodinu a určitě by chtěla, aby byl šťastný." Hrob byl zpustlý, nebylo už vidět ani jméno té dívky. Její jméno se však už nikdo nedoví. Nikdy nebylo do kamene vyryto a stará žena, která dívku znala nechce o té nešťastné tragédii mluvit. Nikdo neví, proč nic nechtěla říct. Věděla to jen sama a nikdo jiný. Vyskočila z okna. Zabila se jen proto,že nemohla žít s vědomím,že si ta mladá dívka vzala život právě kvůli jejímu synovi.