Slečno, nešla by jste do kina?
Stála jsem před kinem a prohlížela si obrázky. V tom se za mnou ozval hluboký hlas: "Slečno,nešla by jste do kina? " "To jste uhodl", odpověděla jsem. "Nešla". Než jsem se setkala z jeho očima, trochu jsem své odpovědi litovala. Předemnou stál veselý, smělý a ohromně sympatický chlapec, který si mě měřil šibalskýma očima. "Opravdu by jste nešla?" Ptal se mě neodbytně. "A proč bych měla?" ptala jsem se už trochu odměřeně. začal mi obsáhle vypočítávat všechny důvody, mezi nimi i pár úplně nesmyslných,ale svého cíle nakonec dosáhl. Najednou se uprostřed věty zarazil, pohlédl na hodinky, chytil mě za ruku a táhl za sebou. Než jsem se stačila vzpamatovat, uvaděčka nás už pustila dovnitř. Usadili jsme se,ale ruku mi už nepustil. Po kině jsme se potulovali po městě. Doprovodil mě domů a od té doby jsme se setkávali často. Byli jsme jeden pro druhého velká láska. Když jsem se ho jednou ptala co si myslel, když mě poprvé viděl. Řekl: "Máš nádherné oči, když jsem se do nich poprvé zadíval byli smutné. Řekl jsem si,že udělám vše proto,aby už smutné nebyly." Prožily jsme spolu krásný rok. V prvém výročí našeho seznámení jsme se chtěli slavnostně setkat na stejném místě, jako tehdy poprvé. Přišla jsem o trošku dřív. Za chvíli jsem ho viděla na druhé straně. Vesele mi zamával a šel ke mě. Pak už nebylo nic, jen skřípot brzd a velké ticho. Vím jen, že jsem seděla u něho v sanitce a držela ho za ruku. Operace trvala dlouho. Lékaři dělali všechno, co bylo v jejich silách,aby ho zachránili, už se neprobral. Asi po měsíci jsem se odvážila jít podívat na místo našeho neskutečnoho setkání. Před kinem stálo plno mladých lidí. Stála jsem tam smutná ve vzpomínkách, když se za mnou ozval hluboký hlas: "Slečno nešla by jste do kina?" Pak jsem zahlédla chlapce, který nechápal proč utíkám....